Místní dopravou na Srí Lance
Publikováno: 30. 5. 2013
Nemusíte mít vůbec obavy, nezbláznila jsem se a místo cestovatelsky laděného článku vás nevzala do podivné aukční síně, kde se někdo snaží prodat svůj ojetý bicykl. Naopak, zrovna běžíme s krosnami na zádech a snažíme se chytit spoj, mířící do hlavního města Srí Lanky: Kolomba. Psaní o cestování v hromadných prostředcích ostrova Srí Lanka (dříve Cejlon) by vydalo na celou knihu. A přestože největším omezením je určité nepohodlí, dlouhá časová vzdálenost a občas šílená jízda místních řidičů (nejednou jsem měla oči vytřeštěné daleko před sebe, s myšlenkou, že to bude naše poslední hodinka), měli byste tento druh dopravy během svého pobytu na ostrově zvaném dříve Cejlon vyzkoušet. Jedním z největších kladů je cena jízdenek, které jsou neuvěřitelně levné a můžete tak ostrov procestovat doslova za hubičku.
Jízda v autobusech je tím pravým dobrodružstvím
Pamatuji si na naši první cestu autobusem z rušného Kolomba do bývalého královského města na severu – Anurádhapury. V průvodci jsme si našli, že cesta by měla trvat 8 hodin. A zastávky? Ty určitě budou, to jsem si byla téměř jistá. Nebyly. Ale abych nepředbíhala – autobusy na Srí Lance fungují tak, že řidič řídí a pomocník – jakýsi naháněč – stojí na předních schodech a volá na každé „zastávce“ (nebo tam kde se zastaví) cílovou destinaci. Lidé pak naskočí do busu a zaplatí během jízdy. Ze začátku je v autobuse patrná ulička, ta ale časem mizí – jak nastupují další a další cestující, k mému zděšení se pořád odněkud (to jsem snad ještě neviděla) sklápí sedadla a jede se vesele dál. Pak už se i různě stojí a „visí“ v uličce. Když jsem se na naši cestu připravovala, pečlivě jsem vše studovala. Mimo jiné jsem četla kapitolu, jak se chovat v hromadném prostředku – tedy v autobusu. Že tam mají zvláštní sedadla vepředu pro duchovní a druhou řadu pro těhotné ženy. Když jsem četla, jak se někteří turisté chovají neuctivě a na taková místa si sedají, pohoršeně jsem zvedala obočí a věděla, že já taková nebudu. Na Srí Lance, když mě doslova vtáhli do busu, batoh hodili kamsi a já se hlídala, abych si někomu nesedla na klín, jsem po chvíli zvedla oči k nápisům nad námi: seděla jsem na sedadlech pro duchovní, zatímco můj přítel na místě pro těhotné ženy.
Zpívání, veselá atmosféra a neutichající hlad
Jednou z dalších výhod takového cestování je fakt, že potkáte místní. Ty se na nás usmívali, prohlíželi si nás a celkově tam byla vždy příjemná atmosféra. Dokonce si pamatuji hudbu a živé zpívání. No, ono vzhledem k jízdě je to občas opravdu potřeba. Ale ač situace na silnicích vypadá strašně – auta se řítí přímo na sebe, přednost má ten větší, brzdí se na poslední chvíli – paradoxně mám pocit, že silnice jsou bezpečnější než u nás. Řidiči přesně vědí, co si mohou dovolit. Jak už jsem se zmínila, zastávky nebyly. Marně jsem si lámala hlavu s tím, jak to lidé řeší s toaletou. Evidentně ale nikdo problém neměl, a moje horkem vyprahlé tělo naštěstí také rezignovalo. Co se ovšem ozývalo, byl můj žaludek. Měla jsem šílený hlad a možnost se najíst v nedohlednu. V polovině cesty, když už bych pro kousek chleba obětovala cokoliv, naskočil chlapík s něčím zabaleným za pár rupií a hlasitě nám jídlo nabízel. Bez váhání jsme si dva balíčky koupili a slané sušenky, ve kterých byly namleté čili papričky a kousky čehosi (nechtěla jsem to moc vědět, ale zřejmě nějakého hmyzu) na posezení snědli. Byly vynikající!
Chceš stáhnout okénko? Stejně je na nic, vyndáme ho celé
Celkově je jízda autobusem zážitek a mohu ji jen doporučit. To ale pouze v případě, že máte dost času a nemusíte být někde v určitých časech. Cesty jsou dlouhé, silnice hodně špatné a jízda pomalá. Máte-li určitý harmonogram a seznam toho, co chcete vidět, je lepší si půjčit auto. A to i s řidičem. Vyjde to pořád poměrně slušně (o cenách se také dost smlouvá) a navíc velmi často jednou ranou získáte i schopného průvodce. Vzpomínám na toho našeho. Splnil nám každé přání. Když jsme jeli za deště (tropického, tedy téměř neprůhledného) byla jsem vzadu asi o metr vyšší s hlavou vztyčenou jako kobra, když jsem se snažila prohlédnout přes čelní sklo. Neměl totiž stěrač a prostě dál jel osmdesátkou ve středu silnice, jako kdyby se nechumelilo (nebo spíše nepršelo). Nikdo mi doteď nevymluví, že prostě nemohl nic vidět! A když jsem se jindy během nesnesitelného horka ozvala, že mi je skoro na omdlení, prostě šel a okýnko vysadil. Celé. Po pár minutách přišel tropický liják. A on jen řídil dál a smíchy se plácal do kolen, že jsem přeci chtěla otevřené okno. 
Závěrem snad jen dodat, že ať budete na Srí Lance cestovat jakýmkoliv způsobem, o legraci mít nouzi nebudete, to mi věřte!
Autor: Hana Dekojová, jako průvodkyně vede zájezdy CK Mundo a píše cestovatelské články
