Výstava fotografií

Na festivalu představí své fotografie Richard Jaroněk v nové kolekci pod názvem:
Mag­nif­icent 24 — 24 pozoruhod­ných pod­mořských fotografií.

Samotný autor o svých fotografiích říká: „Jako hrdý rodák z valašských Vizovic se musím svému rod­nému městu omlu­vit. Osu­dem se mi nestaly ‘kotáry’ s ovečkami, ale hlu­biny neprozk­oumaných oceánů.

Potápím se k těm nejnebezpečnějším tvorům, kteří mokrý svět obý­vají a mé srdce již dávno ‘spolkl’ ten nej­dravější tvor této plan­ety — žralok. Ponory se 400 mil­iónů let starým predá­torem jsou vždy sázkou do loterie a není nad fascin­u­jící moment, kdy mi žralok dovolí, abych se jej dotkl. Není to jen pouhý kon­takt ve smyslu let­mého pohlazení, ale ovládání a komu­nikace skrze body, kterými je mon­strum hlu­bin vybaveno v blízkosti stovek zubů. “Možná lid­ská úchylka,” řekl by jeden, a jak jed­nou o mně nap­sal nov­inářský kolega: ‘Richard Jaroněk miluje nenáviděná zvířata!’

Je prav­dou, že tam, kde pro mnohé hran­ice kon­taktu se zvířaty končí, já zapínám fotoa­parát. V místě, kdy se začne opovrho­vaná hyena při­b­ližo­vat, udělám krok vpřed. V mon­entě, kdy jsou žraloci zah­ní­va­jící náv­nadou na hlad­ině tak roz­di­vočení, nasazuji si výstroj a skáču do vody. Dívat se do očí písečné zmiji, když víte, že její jed lehce ukončí vaše sny či krmit z ruky sibiřského tygra.… To jsou momenty, které mě nepop­satelně nabíjí energií. V těchto situ­acích necitím žádný strach a věřím, že exis­tuje něco ‘mezi nebem a zemí’, kdy může obyče­jný lid­ský suchoze­mec komu­niko­vat i s Velkým Bílým žralokem.

Čím více se potápím a jezdím do opuštěných koutů světa zjišťuji, že pojem ‘Příroda’ začíná geo­met­rickou řadou mizet. Žraloci, kterým sotva dáme jméno a začínáme je iden­ti­fiko­vat, jsou urych­leně vybiti. Pop­u­lace ryb jsou nenávratně zdec­i­movány a oceány vymírají. Lid­ská rasa se chová ke své stvořitelce jako ten největší bas­tard, který kdy by stvořen. Není tvor, který by s takovou chutí ničil a zabíjel.

 

Uvě­do­muji si, že svět, jaký znali naši rodiče a jaký ještě s ‘odřenými lokty’ poznáváme my, naše děti už neu­vidí. Jed­nou se nás zep­tají proč a my se propad­neme han­bou. Jedinné co přis­pěje k naší útěše bude pár zažlout­lých fotografií podi­vných tvorů. Jako vousatí staříci budeme sedět se svými vnoučaty na kole­nou a uka­zo­vat jim jak vypadal lev, tuňák či žralok, který přežil dobu ledovou a éru dinosaurů, ale neob­stál posled­ních padesát let našeho neomezeného běsnění.

Prohléd­něte si pozorně ‘24 pozoruhod­ných’ zvířat. Něk­terá již bylá zabitá ze stra­chu či pro zábavu a jiná uhynula v akváriích k naší potěše.

‘Mag­nif­i­cent 24’ je stříp­kem barevnosti naší mokré plan­ety a pořád jsou ještě místa, kde můžeme takový svět objevit.“

Richard Jaroněk