Asijské šílenství
Publikováno: 20. 3. 2013
Co je tím lákadlem, tím magnetem, který táhne stále více české turisty, aby opustili od tradičních dovolených u moře někde v Chorvatsku a vydávali se přes půl světa do často ne zrovna pohodlných míst, která zdaleka nenabízejí luxus pobytových zájezdů do Řecka či na Malorku. A snad právě to je ten důvod, proč je Asie v kurzu. Jakýsi únik od přepychu, pohodlí a snadného života v moderních zemích. Právě ta nedostupnost mnohých věcí, na které jsme z našich podmínek zvyklí, je to, po čem většina turistů touží. Chtějí si vyzkoušet, jaké je to spát pod moskytiérou v dřevěném bungalovu, potápět se v nebezpečných mořích, jíst na ulici neznámá jídla a čekat, jak dlouho ta pochoutka v nás vydrží. Také když se vás pak někdo zeptá, kde jste strávili dovolenou, je dneska téměř nezajímavé a pro některé skoro trapné říct, že válením se u Středozemního moře. Naopak lidé dnes s velkou oblibou líčí všechny ty strasti a útrapy z cest vlakem někde na indických hranicích, v přeplněných autobusech v horách Jižního Vietnamu či prorezlým trajektem kdesi v mořích kolem Sulawesi.
Je to paradox, byly doby, kdy jsme jako správní „čecháčci“ toužili mít všechno, co mají na západě, a dnes, když to máme, tak zase toužíme to všechno nemít, jako lidé na opuštěných rajských ostrovech uprostřed Indického oceánu. Nejprve byla Asie dostupná jen pár dobrodruhům a cestovatelům, kteří se nebáli neznáma a nepohodlí, ale od té doby, co Thajsko, Indonésie i Vietnam nabízejí luxusní ubytování, služby na vysoké úrovni a pro každého dostupný transport, tak je Asie již častou destinací i obyčejných dovolenkářů, kteří zde zas tak moc nehledají, jen klid na písečných plážích s blankytným mořem. Napomáhá tomu také dostupnost těchto přímořských destinací, vždyť dnes téměř každá cestovní kancelář nabízí pobytové či poznávací zájezdy do některé z asijských zemí.
Většina nezávislých cestovatelů zde však hledají více než příjemnou dovolenou u moře, hledají zde barvitou kulturu, zvyky a tradice, které v Evropě na mnoha místech pomalu a jistě vyhasínají. Lidovost, která byla dříve chápána jako zpátečnictví, je dnes pro každé místo, které navštívíme v Asii, plus. Právě tam, kde lidé žijí dle tradic stále stejným způsobem života jako před několika desítkami let, kde nemají mobilní telefony a někde ani elektřinu, tak to jsou ta místa, kde komunikací prosáklý Evropan nachází ráj na zemi. Uprostřed zapomenutých rýžových polí, či na tvrdé podlaze dřevěné chýše. Čím větší nepohodlí, tím přitažlivější a lákavější dané místo pro mnohé cestovatele je.
Například takový Siberut nenabízí, co se turistických lákadel týče, vůbec nic. Nic kromě naprosto autentického života uprostřed džungle, nekonečného deště a bahna. Zde člověk pozná absolutní tmu, absolutní radost i absolutní bezmoc. Zde platí přísloví, že člověk pozná skutečný život až za hranicemi svých sil a pohodlí. To tady platí obzvláště. Místní lidé nemají nic a přesto z jejich nekonečného optimismu, radosti ze života, pohostinnosti a skromnosti bychom se mohli učit mnohé. Proto i takováto cesta, která nese mnohé strasti, může být právě tím životním zážitkem, na který člověk vzpomíná ještě mnoho let. Nebo půlnoční ceremonie na Bali, řinčení gongů, transový tanec tanečnic, pach krve po zvířecích obětech…jedinečná chvíle nabitá energií, energií vytvořenou pouze lidmi a jejich vírou. 
Malí chlapci v kambodžské vesnici se snaží zase pochopit jak manipulovat s koženými loutkami, vždyť všichni jejich učitelé, kteří toto umění ovládali, byli zavražděni Rudými Khmery. Někteří lidé jsou bez končetin a na vesnicích stále visí poutače s varováním o nášlapných minách. Špína velkých indických měst, nekonečný hluk a křik ulice, její pachy a vůně, chudoba i bohatství, tato města jsou tepnami asijského světa. I tato ztracenost mezi milióny lidí je ve své podstatě přitažlivá. Lidé a jejich mentalita je postavená na rodinných vztazích. V Asii je rodina nade vše stejně jako přátelství a pomocná ruka bližnímu, teprve pak je kariéra a peníze. U nás je to bohužel často naopak a my neznáme ani vlastní sousedy na stejném patře. Tato otevřenost a přátelskost místních obyvatel nás uchvacuje. Je to naše touha cítit to příjemné hřání u srdce, když nás lidé na ulici pozdraví jen tak, usmějí se nebo nás pozvou na kávu.
Je tedy zřejmé, že nám návštěva těchto zemí má stále co dát. Inspiruje nás v tvorbě, ve vztazích, je pastvou pro oko se svou rozmanitou přírodou a kulturou. Otázkou však zůstává, co my na oplátku můžeme dát těmto místům, těmto lidem? Nejsou naše cesty spíše sobecké, kdy my si odnášíme radost ze setkání s neznámým, ale snad si ani neuvědomujeme, že tato naše návštěva přispívá k tomu, že to neznámé se brzy stane také známým? Že tam, kde nemají nic, my „to všechno“ přivezeme? Co když právě naše touha odpoutat se od dostatku i nadbytku našich životů zničí ty nevinné a šťastné lidi, kteří v těchto zemích teď žijí? Neukazujeme my jim snad, co my máme a oni nemají, ale mohli by mít? Je přeci přirozené, že začnou po tom všem také toužit, jako jsme toužili a obdivně vzhlíželi kdysi i my k Západu, jenže co se stane pak s nimi? Opustí jejich malebné vesničky, aby šli hledat „štěstí“ do velkých měst. Jenže tam většina z nich skončí ve vykořisťovatelských továrnách vyrábějící naše luxusní boty a oblečení, v tom horším případě se jim stane novým domovem ulice. I oni zatouží po moderních džínách a začnou se za své kroje stydět. Rozdělíme jejich fungující rodiny, aby rodiče šli za dalekou prací místo, aby předávali svým dětem prastaré tradice jejich kmene. A co víc, budou nám rozprodávat své kulturní bohatství, své tradice, abychom si my mohli doma vyzdobit některou volnou zeď a dýchala na nás z ní ta vůně exotična. Někdo tak kvůli pár dolarům prodá třeba památku na svého zesnulého předka a to jen proto, aby si za to mohl koupit to moderní tričko s nápisem, jako mají ti „bílí“.
Kam budeme jezdit za pár let, kde budeme hledat únik od přetechnizovanosti našeho světa, když tato místa na zemi svou chtivostí ušlapeme? Myslím, že člověk by měl především začít u sebe doma, než se vůbec na nějakou cestu do Asie vydá. Naučit se přátelství a lásce mezi lidmi už tady a pak ji do těchto zemí nejezdit brát, ale dávat či vzájemně si vyměňovat. A tam, kde to není možné, kde už samotná naše návštěva je krokem k zániku nějaké unikátní kultury, tak tam raději nejezdit vůbec.
Pro všechna místa na tomto světě, ať už leží v Africe, Asii nebo jinde, platí stejná pravidla, přistupovat k místní kultuře a způsobu života s respektem, učit se o něm, ale nesnažit se ho měnit. Důležité je, aby dovolenkáři v turistických střediscích přinášeli do těchto míst peníze, práci a nové kontakty, ne však zlozvyky našeho světa. Cestovatelé, kteří se vydávají daleko mimo turistická místa, by zde měli našlapovat tak, aby neponičili nic, co je na jedinečných kulturách křehké, a aby zde po sobě nezanechali více než jen stopy v blátě.
Text: Jana Wolfová
Foto: Jana Wolfová a Karel Wolf
