Dědictví íránských básníků
Publikováno: 8. 2. 2015
V Íránu se s oblibou říká jedna věc: každá domácnost má prý dvě knihy. Tou první je svatý Korán a tou druhou je Háfezův Díván. A ačkoliv je řada Íránců, kteří nedokáží citovat z Koránu, jeden dva verše od Háfeze dokáže zarecitovat snad každý. A kdože to ten Háfez byl? A co je to Díván?
Háfez je považován za největšího z íránských básníků. Žil a zemřel ve 14. století ve městě Šíráz, kde se také nachází jeho hrob. A Díván je soubor jeho básní. Háfez básnil o všem – o lásce, o přírodě, o mystice i o lidech a o vínu. Jeho verše se nacházejí v moderních písních i napsané na stěnách domů či na dveřích aut. Na Nový rok leží Díván na stole a lidé jej otevírají na náhodných stranách, aby si přečetli, co je čeká. Děti si vydělávají tím, že za malý peníz rozdávají papírky s jeho verši – věštbami. Dospělí, stojící před jeho hrobkou, pak nechávají věštby tahat pestrými barvami nabarvené andulky.
A jakkoliv se mohou íránští duchovní nad těmito zcela neislámskými tradicemi mračit, nedokáží se jich zbavit. A kdoví, jestli chtějí, protože pokaždé, když zavítám k Háfezovu hrobu, najdu tam sedět či postávat několik z nich. S bílými či černými turbany, s ženami a dětmi. Láska ke klasickým básníkům je otázka soudržnosti s vlastní historií a národním povědomím.
Je to stejné, jako když se bývalý prezident Íránu Ahmadínežád kdysi na zasedání OSN zmínil, že jej obklopilo zářivé světlo. Jednalo se o narážku na posvátné světlo farr, které se v íránských bájích a legendách předává v podobě zlatého kruhu od monarchy k monarchovi. A bývalý prezident se chtěl zařadit mezi ty velké muže, o kterých se už po tisíciletí pějí písně. Tyto legendy znají také všichni. Jsou součástí největšího íránského eposu, Šáhnáme, Knihy králů, jejímž autorem byl básník Ferdausí.
Ferdausí, jenž zemřel v roce 1020, obrodil svým dílem perštinu i perské národní vědomí. Po vpádu Arabů a přijetí islámu došlo k arabizaci, která na více než dvě století přehlušila tisíciletou perskou kulturu. Ferdousí ve svém díle, čítajícím na 50 000 veršů, navázal na perské tradice a dal druhý dech starým hrdinům, kteří od této doby nebyli nikdy zapomenuti. A tak se moderní Íránci stále odkazují na hrdinného Rostama či na revolucionáře Káveho, jehož jméno dokonce stálo na vlajce Sovětské republiky Gílán.
V neposlední řadě je zde nezlomná láska Íránců k romanci. Tolik toho bylo napsáno o nešťastné lásce Chosraua a Šírín, kteří se nacházejí na nespočtu miniatur, které se dají nakoupit v uličkách starých bázárů. Milostná lyrika, kterou si v českém překladu můžete užít třeba v eposu Vísa a Ramín, je křehká a jemná a v květnatých metaforách nechává lidskou představivost běžet na plné obrátky.
A co na závěr? Pokud jste milovníci červeného vína a zachutnala vám odrůda Šíráz, nebo Syrah, jež pochází právě ze středního Íránu, zkuste si někdy ke sklence otevřít básně Omara Chajjáma, který v červeném vínu nachází boha a ve svých čtyřverších jej láskyplně opěvuje.
Autor: Lenka Hrabalová, píše pro CK Mundo o dovolené v Íránu
