ETIOPIE – život v srdci Afriky
Publikováno: 11. 6. 2014
Člověk, když se poprvé vydává do Afriky, nemyslím tím turistického Egypta či moderní JAR, ale tu „pravou, nefalšovanou, černou“ Afriku, tak hned vedle představy o jedinečném dobrodružství se mu vkrádají na mysl i všechna nebezpečí s tím spojená. Válka, nemoci, chudoba, prales … přesto nebo často i právě proto se do Afriky každoročně vydává nemalé množství dobrodruhů, cestovatelů a turistů. Proč? Co je tím lákadlem, kvůli kterému podstupujeme všechna ta rizika s cestou spojená? Možná je to právě závislost na těchto rizikách s cestováním spojených, která člověka ženou stále kupředu za vidinou dostat se někam dál, posunout se až k samotným hranicím svých schopností.
Takovéto cesty přinášejí jedinečná setkání, obrazy, které se člověku vryjí hluboko v mysli, poznání jedinečných kultur, o kterých často člověk pochyboval, zda skutečně existují. Hlavně na cestách pochopíme, co dokážeme, kam až jsme ochotni pro to své poznání dojít, abychom nakonec poznali sami sebe. I mně se toto vše honilo hlavou, když jsme nasedali do letadla směr Etiopie. Již dříve jsme Afriku navštívili, ale Etiopie měla být pro nás tím tepajícím srdcem černého kontinentu. Vzrušení z nové cesty převyšovalo mé vnitřní obavy. Vždyť taky, čeho se bát?
Projíždím znovu ve své hlavě pomyslný seznam všech nezbytností, bez který má člověk pocit, že by ani do Afriky nemohl: cestovní pojištění, antimalarika, moskytiéra, repelenty, peníze a doklady. Necestujeme takto na vlastní pěst poprvé, navíc teď vyrážíme ve čtyřech a nakonec nejsme přeci ani první ani poslední, kteří chtějí spatřit tu skoro až posvátnou řeku Omo, a všichni se odtamtud vrátili v pořádku, tak co?
Už po přistání v Addise Abbeba jsme viděli ten obrovský rozdíl mezi Namíbií, kterou jsme navštívili rok předtím. Zatímco tam jsme byli často jediní lidé, které jsme zahlédli v té úchvatné liduprázdné krajině, tak tady jsme se už z letiště k taxíku museli prodírat davem tlačících se a pokřikujících černochů. Welcome to Afrika. Hned druhý den se naše spolucestovatelka probudila s pořádnou chřipkou, což jí připomnělo, že z našeho jinak celkem střídmého seznamu čítajícího jen pár položek, zapomněla na tu celkem dost důležitou, tedy se pojistit. Teď se nám výhoda zalidněného města hodila, neboť kde jsou lidé, je i internet a tedy možnost pojistit se on-line, což by tenkrát v Namíbii uprostřed Pobřeží koster byla asi velká utopie.
Naštěstí se ukázalo, že jen nastydla z klimatizovaného letadla, takže již za pár dnů jsme vířili koly našeho ojetého džípu červený prach tak typický pro většinu cest na jihu Etiopie. V této zemi plné etnik, nádherných přírodních krás a často nekonečných cest jsme strávili více než měsíc. Projeli jsme ji celou. Poznali divoký jih obývaný různými etniky, stejně tak jako křesťanský sever s jeho rozlehlými horami a parky. Nakonec i ten můj malý seznam „nezbytností“ se ukázal zbytečně moc obsáhlý, neboť i přes moskytiéru, antimalarika a repelenty jsem stejně chytla malárii, čímž jsme zase ale ocenili důležitost těch zbývajících třech položek z mého seznamu: pojištění, doklady a hlavně peníze.
Za peníze si v Africe člověk koupí cokoliv. Od jídla, přes cvaknutí foťákem na nějakého obyvatele až po samotné zdraví a tedy i život. Bohužel místní si často takový „seznámek“ napsat ani nemohou, proto i nemoc, na kterou léky existují, může pro ně znamenat to nejhorší. Když jsem kdesi uprostřed zapomenutých hor v jakési kůlně, které místní říkali nemocnice, se v horečkách pomalu loučila se světem, uvědomila jsem si, jak jsme vlastně nezodpovědní.
My, aniž musíme, se dobrovolně vystavujeme takovýmto rizikům a sami sebe dáváme všanc, jen abychom zahlédli to pověstné africké slunce, zatímco místní by dali často nevím co, aby to slunce tak nežhnulo a aby s hrozbou smrtelných nemocí, které my čelíme jen pár týdnů, oni nemuseli bojovat celý život. Pro ně je to naše „zbytečné vystavování nebezpečí“ každodenní chléb. My na výběr máme, oni ne. Často člověk vidí v televizi umírat děti v Africe na nemoci a hlad, ale nepochopí to, dokud to nepozná sám na vlastní kůži. Ten strach o holý život a následná radost z přežití, to byl můj nejsilnější zážitek, který jsem si z Etiopie přivezla.
Po pár dnech nemoci jsem pokračovala s ostatními v cestě a o to víc si vychutnávala každý nový den. Tu radost ze života, z nového rána naše kultura pod tlakem kariéry, peněz a civilizačního kolotoče, pomalu zapomněla mít. Já jsem ji nyní opět cítila a velmi silně. Obdivuji místní, jak jsou stateční. Chápu, že musí, nemají na výběr, Afrika je jejich domov, a boj o přežití je náplní jejich každého dne.
Text: Jana Wolfová
Foto: Karel Wolf
