Expedice Severní pól 2018 – na lyžích na vrchol světa
Publikováno: 27. 3. 2020
Vrtulník přistává na zasněžené kře kdesi uprostřed Severního ledového oceánu. Rychle vystupujeme a vyhazujeme naše sáně a lyže. Za chvíli se vrtulník zvedá a mizí v oblaku rozvířeného sněhu. V ledové pustině zůstává šest opuštěných členů našeho týmu. Teplota -37 °C, kolem jen bílé pláně přerušované nakupenými kusy ledu. Tak začíná náš vysněný pochod k severnímu pólu. Všichni jsme poctivě celý rok trénovali, a tak je odhodlání veliké.
V týmu byli vedle mne ještě Keith Heger (USA), vedoucí expedice, Abdullah Alsaeed (Saudská Arábie), Harvey Oyer (USA), Peter Cardwell (GB) a Abdulla Alahbabi (Spojené Arabské Emiráty).
Sraz týmu byl na Svalbardu, kam jsem dorazil 6. dubna. Zde jsme prošli třídenním tréninkovým táborem a v sobotu 14. dubna jsme odlétli letadlem, vyvinutým speciálně pro arktické podmínky, na ruskou základnu Barneo. Tady už expedice opravdu začíná. Základna Barneo se každý rok buduje znovu, a to pouze na jeden měsíc, na kře uprostřed Severního ledového oceánu. Ze základny hned odlétáme helikoptérou dál a po půlhodině přistáváme. Místo startu expedice je 89°s.š., 140° v.d. Toto místo bylo vybráno tak, abychom mohli příznivě využít driftu kry směrem k severnímu pólu, a neztráceli tak draze vybojované kilometry. Pohyb ker může být až 4 km za den, a ne všechny směřují k pólu. Po asi půlhodinovém pochodu pro zahřátí jsme postavili svůj první tábor na ledu a udělali si večeři. V podstatě to znamená uvést benzinový vařič do chodu a ze sněhu připravit dostatek vařící vody. Náš teploměr ukazoval -37°C. Rychle jsme se uložili k spánku, je už po půlnoci. Čekalo nás ještě šest dní pochodu k pólu.
Denní režim
Na rozdíl od počasí a terénu je denní režim prakticky stabilní. Každý den jsme vstávali v 7 h. Udělali jsme si ve stanu snídani, navařili vodu na cestu a balili. V tomto mrazu a vlhku jde všechno dost obtížně. Je třeba zahřát zapalovač, napumpovat tlak ve vařiči, pumpička však bývá zamrzlá a jde ztuha. Ze stanu na nás padá jinovatka a co nebylo ve spacáku, je zmrzlé na kost. Na kře je dost vlhko, takže večer při vaření se dělá pára a ráno je oblečení pokryté ledem. Tyto podmínky nás provázely celou cestu.
Během pochodu se teplota zvyšovala od -38,5 °C až do -15 °C. Nepříjemné bylo, když foukal silnější vítr nebo sněžilo a snížila se viditelnost. Při stavění a bourání stanu je třeba sundat teplé palčáky, s nimi se nic nedá udělat. V pracovních rukavicích zase hned ruce omrzají a prsty „zkamení“. Ale žene nás touha dosáhnout severní pól. Obvykle v 9 h. vyrážíme směr sever. Musíme překonávat spousty nahromaděných ker. Po každých asi 100 minutách je malá přestávka na jídlo a pití. Pokud se jde, tak mráz zas tolik nevadí, s taháním čtyřicetikilových saní přes nahromaděné kry máme dost práce. Ale jak se zastavíme, je nutné si hned obléci péřovku, jinak se rychle promrzne.
Ráno mám k jídlu většinou polévku, pak nějakou dehydrovanou stravu, někdy smaženou slaninu, čaj, kávu. O přestávkách během pochodu špek a salám, čokoládu, energetickou tyčinku. Odpoledne je i tato potrava zmrzlá na kost. Pití, iontový nápoj a čaj, v termoskách vydrží teplé. Vedle rozlámaných a navršených ker je tu ještě jeden problém, a to nový led nebo volná voda. I když si myslíme, že jedeme po silném ledu, pořád je slyšet nějaký praskot. Třetí nepřítel, lední medvěd, se nám naštěstí neukázal.
Jednoho rána, asi po hodině pochodu, jsme přišli k volné vodě a mladému ledu. Trhlina je tak 20 m široká. Nedá se přejít, a tak hledáme místo, kde bychom se mohli dostat na druhou stranu. Byli jsme svědky zajímavého úkazu, kdy se kry začaly k sobě přibližovat. Museli jsme rychle vylézt na vyvýšené místo, kde byla kra silná, dál od tenkého ledu. Pak se zvedl hluk, jako když přilétá helikoptéra a kry se začaly lámat. A náhle vše utichlo. Našli jsme příhodný přechod a mohli jsme pokračovat dál v našem směru. Při hledání přechodu přes mladý led Keith často zkoušel pevnost ledu. Když se led pod ním začal vlnit, rychle odtud zmizel.
Často jsme se dostali do oblasti naskládaných velkých ker, které musíme přelézat. Obejít se to nedá. Tak jsme sundali lyže a saně přenášeli. Šlo to špatně. Nohy se boří, a když klesnou na led, kloužou. Pod sněhem není vidět pevný povrch, který je plný děr a ostrých ledových hran. Přitom musíme přenášet těžké saně přes ledové balvany i 2 – 3 m vysoké. Je to nebezpečné. Někdy zapadne noha do díry mezi krami. Také je při přenášení saní těžké na tomto povrchu udržet rovnováhu a o něco se opřít. Problém jsou také velká pole nového ledu a otevřené vody, která často sahají od jednoho horizontu k druhému. Zde nezbývá, než zkusit pevnost nového ledu a přejít. Denně jsme šli 7 – 9 hodin.
Ještě pár slov k nocování. Na konci dne jsme zmrzlí a unavení a tak pospícháme do stanu. Padá z nás sníh a jinovatka, ale v tom mraze tomu nevěnuje pozornost. Pak nastartujeme vařič a uděláme si večeři. Sníh a led roztaje. Vše je tedy vlhké. Před spaním vypneme vařič a vše zase zamrzne, voda oblečení apod. Ráno zase zatopíme a vše je opět vlhké. S tím už nic nenaděláme, to se musí vydržet. Spát chodíme kolem 9 h večer.
K nejhorším zážitkům patří toaleta. Je třeba si vzít lopatu a kus za táborem udělat díru. O zimně, která tento úkon provází, ani nemluvím. Během pochodu můžeme na hygienu zapomenout. V čem jdeme, v tom i spíme, žádné převlékání ani mytí.
Dosažení pólu
V pátek 20. dubna jsme vyrazili v půl desáté. Zpočátku jsme měli velké problémy s vysokými barierami. Kry jsou ale krásně sytě modré a celá scenérie je tajemná a nádherná. Dnes je nejteplejší den, je jen kolem -15°C. Po poledni se už terén zlepšil, a tak jsme pokračovali pořád dál, dál na sever. Keith chtěl dnes dojet až na pól. Ke konci jsme toho už měli všichni dost. Ve 20:53 h. jsme konečně stáli na Severním pólu. Po 11 hodinách jízdy. Měli jsme velkou radost z dosažení cíle, ale i tak trochu i z toho, že už dál nemusíme. Následovalo obíhání zeměkoule, „jdu na sever, jdu na jih“, a podobné radovánky.
Ještě jsme na pólu přenocovali, tedy v jeho blízkosti, protože se vlivem driftu posouváme pryč. Ráno na severním pólu bylo překrásné. Svítilo sluníčko, které vytvářelo zvláštní osvětlení. Jsme tu sami a pořizujeme poslední fotky. Vrtulník pro nás přiletěl v 11:30 h. a započal tak návrat do civilizace, k teplé sprše, dobrému jídlu apod.
Cesta mezi ledovými krami v chladném světle severního slunce, obíhajícího kolem nás dvacet čtyři hodin nízko nad obzorem, při představě, že nejbližší pevnina je skoro 1000 km vzdálená, je sama o sobě fascinující.
Text a foto: Zdeněk Chvoj
