Kolem Světa

Islámské povídání o súfismu a lásce

Publikováno: 31. 10. 2013

PhDr. Bronislav Ostřanský, Ph.D. pracuje v oddělení Blízkého východu v Orientálním ústavu AV ČR a specializuje se na islámskou mystiku a lidovou religiozitu. V roce 2004 mu vyšla kniha „Dokonalý člověk a jeho svět v zrcadle islámské mystiky“, která se stala inspirací k rozhovoru pro www.cestomila.cz. Bronislav Ostřanský vzpomíná, jak se učil v mešitě na úpatí hory Kásijún, v níž je hrobka Velkého mistra i na slavnostní ramadánové noci a popisuje myšlenkový svět súfismu i roli, jakou v něm hraje láska.

Co je askeze v islámu? My označujeme asketou člověka, který se dobrovolně zříká mnohých požitků a rozkoší, které svět nabízí. Askeze jsou duchovní cvičení, někdy i fyzické trýznění těla, zříkání se sexu atd. Muslimové ale rozhodně netýrají tělo, rozhodně si neodpírají sex, například pojem mnišství je jim naprosto cizí.
Askeze v islámu je jevem starým, její kořeny sahají až do doby proroka Muhammada. Někteří z jeho druhů zacházeli ve své horlivosti tak daleko, že jim nová islámská ustanovení přišla nedostatečná. Nemodlili se jen pětkrát denně, přistupovali k různým nadstandardním projevům zbožnosti, jako jsou noční vigilie, půsty a dokonce celibát. Islám je ovšem v tomto směru skeptický a prorokovi je připisován výrok „není mnišství v islámu“. Tradiční islámský výklad tvrdí, že Bůh obdařil člověka mnoha schopnostmi v rámci jeho neskonale moudrých úradků. A jedním z těch darů je sexualita, takže jestliže byl člověk obdařen sexualitou, neměl by ji odmítat. Nevyhýbat se celibátu tedy znamená opovrhovat tímto darem, což je do jisté míry blasfemie. Islám má pochopení pro lidskou přirozenost a netrvá na tom, aby byla potlačována, ale zároveň brojí proti jejímu bezuzdnému využívání a zneužívání. Všeobecně se uvádí, že právě askeze byla předstupněm, z něhož se zrodila islámská mystika.

Islám ukládá pět povinných modliteb a věřícím to bylo málo? Ti horlivci protestovali proti Božím nařízením?
Islám rozlišuje dva typy modliteb. Těch povinných je pět a jsou označovány za jeden z pilířů víry. Ovšem existují i modlitby příležitostné (říká se jim du´á) a existuje řada příležitostí, během nichž se muslim může modlit, například poslední dekáda v ramadánu, noční modlitby, pohřební. Jsou to modlitby doporučené, nikoli povinné. K imperativu o pěti modlitbách se vztahuje půvabný příběh. Původně těch modliteb bylo méně, dvě nebo tři, teprve postupně došlo v průběhu zjevení k upřesnění na pět. Došlo k tomu po Muhammadově zázračné cestě do Jeruzaléma, kdy vystoupal do nebeských sfér a setkal se s proroky. Ti naléhali, aby bylo dodržováno padesát modliteb, prorok ale znal lidské slabosti a přimlouval se za jejich snížení na pět, neboť tolik modliteb by málokdo dokázal dodržovat.

V muslimském světě by snad mohl být za askezi označen postní měsíc ramadán. Zdá se, že v posledních desetiletích se stalo z postního měsíce období, kdy muslimové celé noci hodují, pořádají slavnosti, nakupují dárky, což je podobný znak konzumní společnosti jako například u nás během vánočních svátků. Navíc nejíst přes den a nacpávat se v noci není příliš zdravý životní styl. Jak vnímáte tento vývoj půstu směrem od tradic?
Dochází k jisté komercionalizaci a muslimští učenci tento vývoj kritizují, muslimové by měli ramadán prožívat ve zvýšené zbožnosti. Ovšem ramadán nebyl ani ve středověku a není ani dnes pouhým aktem askeze. Je slavnostním obdobím a lidé prožívají sváteční noci. Ramadánové noci v islámském světě patří k nejkrásnějším zážitkům i pro nemuslima, který má zájem o poznání tradičního muslimského života. Ramadán též naplňuje zdůraznění jednoty, protože v hladu jsou si všichni rovni, boháči i chudáci si uvědomují své závazky vůči Bohu. Zároveň je ramadán zkouškou, která je v rozporu s tím, jak my vnímáme zdravý životní styl. V minulosti býval ramadán i časem klidu zbraní, to se v současnosti nedodržuje a platí to i pro teroristické útoky. Každopádně by si lidé během ramadánu měli výrazněji uvědomovat morální zásady, ideál je ovšem, jak už to bývá, vzdálený tomuto požadavku. Vždyť nejvíce dopravních nehod v Káhiře se stává právě, když se schyluje k západu slunce a všichni spěchají, aby se dostali domů na iftarovou večeři a přerušení půstu zahájili v kruhu rodinném. Kolabující káhirská doprava kolabuje ještě více, nervózní lidé nadávají…

V myšlenkovém a mystickém světě Ibn´Arabího, jehož dílo je středem Vaší knihy o dokonalém člověku, zaujímá významné místo láska. Jednoho dne, když obcházel Kábu, spatřil nádhernou dívku a zamiloval se. Při obcházení Káby se islámský učenec díval po holkách?
Ta láska – to je krásné téma. Francouzský orientalista Henry Corbin mu věnoval polovinu svého díla – nedávno přeloženého do češtiny – „Tvůrčí imaginace v súfismu Ibn ´Arabího“. Rozepisuje se, do jaké míry to bylo setkání skutečné a do jaké míry imaginace. Pro Ibn ´Arabího byla ta žena velkou inspirací, ona byla dcerou jeho známých, se kterými se spřátelil v Mekce. Zahořel k ní vroucí láskou a zároveň v ní spatřoval dokonalost Boží, projevení se Božské dokonalosti. Súfijský výklad vysvětluje, že právě díky lásce se askeze přerodila v súfismus. Dokud věřící přistupovali k Bohu se strachem z posmrtných trestů nebo naopak s nadějí na rajskou odměnu, a horlivé výrazy zbožnosti byly provázeny touto eschatologickou motivací, byla to askeze. V okamžiku, kdy do tohoto vztahu vstoupila láska, vzniká súfismus. Tradiční učenci taková tvrzení odmítali, neboť láska předpokládá přiměřenost obou stran, a jak nicotný člověk může srovnávat svou lásku k nějakému transcendentnímu stvořiteli…

Ibn´Arabí zemřel v Damašku, je jeho hrob poutním místem? Lépe řečeno, býval, než vypukla občanská válka? Jak vypadá hrobka mystika, který bývá označován jako Velký mistr.
Obrázek hrobky je za Vámi na nástěnce. Já k ní mám osobní vztah. Hrobka se nachází na úpatí hory Kásijún, která se tyčí nad Damaškem. Některé tamní čtvrti vznikaly už ve středověku a jedna z nich je podle něj pojmenovaná „šejch Muhjiddín“ (doslova Oživitel náboženství), což je čestný titul Ibn ´Arabího, oni ho znají právě pod jménem šejch Muhjiddín. Do poměrně špinavé a nepříliš turisticky známé čtvrti putují k hrobu Ibn ´Arabího jeho obdivovatelé a poutníci z celého světa. Hrobka je poměrně blízko českého velvyslanectví a mezi naším úřadem a tou čtvrtí jsou významné instituce syrského státu. Kdo ví, jak to tam dnes vypadá, Damašek je rozdělený, nemám žádné bližší zprávy, než známe běžně z médií, naposledy jsem tam byl před čtyřmi pěti lety. Často jsem do mešity docházel v době, kdy jsem v Damašku studoval. V té době jsem měl pronajatý pokojík v křesťanské čtvrti, ale tam bylo rušno, protože paní domácí pronajímala více pokojů mnoha studentům. A tak jsem se chodil učit do Assadovy knihovny, kde byl klid nebo právě do Ibn ´Arabího mešity. Sedával jsem tam v koutě, to nevzbuzovalo žádnou pozornost, neboť mešity běžně neslouží jen jako modlitebny, lidé si uvnitř třeba odpočinou po celodenním shonu a člověk, který se usadí někam do rohu, do toho prostředí dokonale zapadá.

„Chvála Bohu, který dal vzniknout člověku z existence myšlené v existenci skutečnou“, čtu ve Vaší knize. Dokonalý člověk je tedy ten, který bude podobný oné existenci myšlené? Trochu mi to zavání herezí, znamenalo by to, že Bůh věděl, jak dokonalého člověka chce vytvořit a ono se mu to nepovedlo?
Bůh si představil, vytvořil, a povedlo se mu to. Ovšem – dal té existenci svobodnou vůli. Člověk byl stvořen jako bytost, která má potenciál dokonalosti. Ta původní čistota je časem překrývána, jak dítě vyrůstá, jak se rozvíjí ve společnosti. Súfijští mistři proto hovoří o duchovním vzestupu jako o návratu, tedy člověk nemá hledat nějaké transcendentní hodnoty, ale to, co v něm původně bylo. Proto se v básních Ibn al-Farida a Džaláleddína Rúmího objevuje obraz leštění zrcadla, ta původní dokonalost je totiž zanesena nečistotou světa.

Myšlenky Ibn ´Arabího a súfismu jsou pro mnoho muslimů kacířské. Mohl by být súfismus až popřením islámu?
Tradičně se uvádí, že od dob al-Ghazzálího, největšího teologa islámu, došlo k podstatnému skloubení islámské ortodoxie a súfismu. Vztahy mají k ideálu daleko a jsou nadále složité. Velké procento muslimů se hlásí k súfismu nebo s ním sympatizují, a to mezi sunnity i šíity. Velké procento zase považuje súfismus za odchylku od pravého islámu, zejména obrodné proudy jako salafíja. Například v Saúdské Arábii je Ibn ´Arabí na indexu, jeho dílo je považováno za literaturu protistátní a kacířskou. Mnozí muslimové naopak tvrdí, že právě díky súfismu se islám stal tím, čím je. Pro muslimské mystiky je súfismus více než islámská mystika, pro ně je pravým jádrem islámu. Tvrdí, že následují příklad prorokův a naopak jejich kritici se odchýlili od pravého islámu. Jedni muslimové postavili hrobky a druzí muslimové je likvidují, k tomu došlo nedávno během bojů v Mali, kde vzbouřenci zničili dokonce památky v Timbuktu zapsané na seznamu UNESCO.

Pro obyvatele střední Evropy jsou asi nejznámějším projevem súfismu představení súfijských tanců pořádaná pro turisty. Kde je dnes nejživější súfijské centrum? Proslulý básník Džaláleddín Rúmí je pohřben ve městě Konya v Turecku, konají se tam súfijské poutě?
Se súfismem se opravdu většina Evropanů seznámila pouze přes tzv. vířící tance dervišů. Většina turistů ovšem netuší, že jsou projevem nějakého rituálu, prostě je berou jako projev tanečního mistrovství. Projevy súfismu byly v Turecku za Atatürka zakázány a některé súfijské řády úplně z Turecka zmizely (například Bektašové). Podobný osud potkal i rituální tance ve městě Konya, též byly dlouhá léta zakázány. Před časem je turecká vláda opět povolila, nikoli proto, že by chtěla popírat Atatürkův odkaz, ale protože si úředníci uvědomili, že je to magnet na turisty. Rituály se konají v tzv. svatební večer, to je den, kdy Rúmí zemřel, ten svatební večer je jeho sňatek s věčností. Súfijští mistři byli často pochováváni – proti zásadám islámu – v honosnějších hrobkách. Když budete putovat po Maghrebu, v každé druhé vesničce najdete nějakou súfijskou památku, která dodává tamní krajině kolorit, jsou to menší budovy s kupolí, zelenou nebo modrou, protože zelená je barva islámu a modrá odpuzuje džiny. Súfijské památky patří i ke klenotům Indie, například v Adžméru. Bez súfismu je nemyslitelná dlouhá řada středověkých egyptských památek, když se dívá člověk po staré Káhiře, naráží na ně v podstatě všude.

Bektašové – na internetu lze najít vtipy, v nichž se chytří bektašové vysmívají zkostnatělým pravidlům sunnitského islámu, islámské zásady je zjevně příliš netrápí…
Nedodržují modlitby, pijí alkohol… Súfijové, když šířili islám – na rozdíl od islámských armád nikoli mečem, ale jako misionáři – museli své posluchače oslovit, tedy své poselství adresovali tak, aby pro oslovené bylo srozumitelné a přijatelné. Takže například v Indii byli súfisté často hudebníci nebo léčitelé a do svého poselství dokázali zakomponovat i předislámské relikty. Do arabských zemí, které byly dobyty Turky, například do Egypta, přišli Bektašové s tureckou správou, byli navázáni na tureckou moc a pro arabské muslimy byli synonymem pro kacíře.

V Koránu zjevil Bůh, že je „o každé věci vševědoucí“. Přesto se často setkáváme se „zábavnou verbální hříčkou“, kdy muslimové tvrdí, že Bůh někdy něco nevidí, například pití alkoholu v noci. Ve Vaší knize „Dokonalý člověk a jeho svět v zrcadle islámské mystiky“ lze leccos vyčíst ze slov: „Jak stojí v Koránu, Bůh je světlem nebes i země a světlo je synonymem bytí. Tma je naproti tomu obdobou neexistence.“ Pochází snad odtud, že Bůh v noci nevidí hříchy muslimů?
To je klišé, které často zaznívá, ale nemá žádné koránské základy ani souvislosti. Je to klišé, o jehož skutečné pravdivosti, domnívám se, pochybují i ti, kteří ho vyslovují. Když muslim prohlásí, že si dá doma alkohol a Bůh to nevidí, spíše se naráží na jiný bod, že to, co je v domácnosti, to je mezi věřícím a Bohem. Jestliže člověk pil na veřejnosti, či se jinak nemravně choval mezi lidmi, byl vystaven všem sankcím islámského práva. Ale pokud se to odehrálo doma, je to mezi ním a Bohem. Říkávalo se, že moc muhtasiba, to byl takový středověký policista, končila u prahu domu a nebylo doporučené, naopak zavrženíhodné, udávat souseda, že například pořádá večírek. V okamžiku, kdy muslim hřeší ve zdech svého domu, stále hřeší, před Bohem na tom nic polehčujícího není a bude mu to jednou Bohem spočítáno.

Muslimové Alláha milují, ale také se ho bojí…
Teologové opakují, že Bůh má nekonečný počet jmen a přívlastků, z nichž část je známa. Jsou to překrásná jména Boží a ta se dělí na jména krásy a majestátu. Súfijové – a je to případ i Ibn ´Arabího, toho poutníka, který se snaží přiblížit svému stvořiteli, to je záměr mystické cesty – jsou zároveň přitahováni a okouzlováni jmény jako Milosrdný (ar-Rahmán), Velkorysý (al-Karím), Slitovný (ar-Rahím) a zároveň děšeni, protože Bůh má i jména, která vzbuzují úctu a nahánějí hrůzu, Mocný (al-´Azím), Zabraňující (al-Mání´), dokonce „Ten, který odplácí“.

Charif Bahbouh, který řídí nakladatelství Dar ibn Rushd, mi v rozhovoru říkal: „hledejme to, co nás spojuje.“ Hledáme více my tady na Západě, nebo ti tam na Východě?
Předně bych uvedl, že stereotypy jsou na obou stranách. My žijeme v určitých stereotypech o muslimech, oni naopak mají představu o Západě, která neodpovídá skutečnosti. V mediálním světě musí mít zpráva nějaký mediální náboj, aby se dostala na přední stránky. Takovými zprávami jsou především tragické události, nikdo nedá do médií příběh konvertitky k islámu, která přijala novou víru a žije spokojený soukromý i pracovní život. Naše stereotypy tak vycházejí zejména z mediální prezentace islámu, je jich plný internet a jsou neradostné. Kdybych měl uvažovat o islámu podle toho, na co běžně narazím na internetu, také ve mně budou muslimové vzbuzovat strach. Muslimové mají představy o zkažené západní společnosti a zkažených ženách, promiskuitě, ohromném luxusu. Zažil jsem výměnné pobyty v rámci mezistátních dohod, do Egypta jezdili čeští arabisté a k nám egyptští bohemisté. Byli obvykle překvapení, jak se jejich původní představy a skutečnost rozcházely. Jejich stereotypy často vyplývají z televize, sledují seriály a filmy, v nichž je realita trochu stranou. Pod slova Charifa Bahbouha bych se podepsal, je opravdu třeba hledat, co nás spojuje, ono je to ale také složitější.

V posledních letech narůstá v Evropě tlak k zákazu zahalování žen. Jedním z argumentů je, že nevychází z Koránu a jedná se pouze o symbol mužské nadřazenosti. Jak Vy vnímáte tento prvek, s nímž se jistě též ve vzrůstající míře setkáváte? Jste pro zákaz burek a nikábů v Evropě?
To je věčný předmět debaty i v muslimském světě. Protože burka nebo nikáb jsou konkrétní příklady a velmi radikální, dokážu pochopit, že někdo tento zákaz vydá, dokážu pochopit podněty a myšlení, které ho k tomu vedou. Muslimka může být muslimkou, aniž by musela zakrývat obličej. Příklad z Egypta – na egyptské univerzitě bylo původně studentkám zakázáno, aby chodily v nikábech. Studenti protestovali, že je to neislámské opatření, naopak představitelé školy tvrdili, že právě toto zahalení je neislámské, že je to extrémismus. Vyřešili to tak, že zahalené studentky jsou kontrolovány v samostatném vchodu. Zahalování je kulturně podmíněné a dnes zažívá velký comeback, je velký rozdíl v tom, jak chodily ženy v islámském světě v 60. letech, a nejen v Káhiře, ale i v tehdy socialistickém Jemenu.

Co si může vzít z Ibn ´Arabího díla dnešní člověk ve střední Evropě?
Odkaz Ibn ´Arabího je fascinující. On dokázal spojit dva náboženské póly – profetický a mystický. Je to těžká četba, něco velice osobního, sofistikovaného. Existuje společnost Ibn´Arabího, která vydává vlastní časopis, vychází o něm mnoho knih, jeho dílo je dodnes živé. A dokáže přitahovat i západní intelektuály, díky němu přijalo islám mnoho evropských konvertitů, dostali se k islámu právě skrze súfijský odkaz.

Západní intelektuály přitahuje absolutní poslušnost vůči svému šejchovi, svému mistrovi?
Ta poslušnost je absolutní, učitel totiž není někým, kdo vkládá do žáka nové poznatky, ale je zprostředkovatelem vědění. Ta poslušnost vůči šejchům je poslušností vůči stvořiteli, proto musí být absolutní. Dokonce se stávalo – a Ibn ´Arabí na to upozorňuje a také před tím varuje – že súfijští mistři úmyslně zadávali žákům odpudivé úkoly, aby skrze drastické ponižování zjistili, zda je opravdu člověk poslušný.

Text: Petr Nejedlý

Další rozhovory nejen o islámském světě na www.cestomila.cz.