Je na Havaji Havaj?
Publikováno: 5. 7. 2014
Havaj může být na slamníku na salaši kdesi uprostřed rumunských hor, na srubu v Alpách, u moře kdesi v Tichomoří nebo při rybolovu v Norsku. Prostě kdekoliv, kde je nám dobře a my se necháváme unášet tím sladkým nicneděláním a krásou kolem nás. Když si pak máme představit reálněji Havaj jako určité místo zcela nepochybně si každý z nás představí houpací sít nataženou mezi palmami na bílé pláži, v ruce knížka, koktejl, kolem nás vnadné tanečnice v kokosových podprsenkách a šum smaragdového moře. To je ta naše česká představa Havaje z dětství. Jak ale vypadá Havaj ve skutečnosti ví už jen těch pár šťastlivců, kteří buď neváhají vysázet za letenky desetitisíce, vyhráli zájezd v soutěži nebo si na něj někde vzali půjčku. Dnes už je i řada výhodných nabídek, kdy dokonce člověk si svou dovolenou snů může vzít i na splátky. Prostě splnění snu o dokonalosti něco stojí. Jiná je pak realita, ve kterou se mění náš sen ve chvíli, kdy přistaneme na letišti v Honolulu, panelákovém městě, kde na nás z každého koutku blikají neonové a růžové nápisy Aloha, vítejte.
Místo původních vesniček jsou dnes na Havaji moderní letoviska vybavená mezinárodními obchodními řetězci a fast foody, nezkrotná pohoří jsou protnuta betonovými chodníčky a kánoje vystřídala terénní auta 4×4…Havaj je Amerika a to doslova. Perfektní služby v každém směru, všeho dostatek, ať už luxusního ubytování, vybavených supermarketů či půjčoven aut. Ty jsou zde na každém letišti a při zamluvení vozu přes internet máte dokonce čtyřkolku připravenou téměř u východu z terminálu a to se vším všudy, můžete okamžitě nasednout a vydat se na okružní jízdu po ostrově. Stejně tak letadla mezi ostrovy létají několikrát denně, takže i přesuny mezi nimi jsou podobně snadné. Pravdou je, že právě ta snadnost a dostupnost všeho, po čem konzumní turista touží, je pro nás cestovatele dobrodruhy spíš odrazujícím faktorem. Přesto ne všechny ostrovy jsou tak civilizované. Najdete zde i místa, kde má člověk pocit, že takto ten ráj skutečně vypadá. Například pohoří Napali, které se táhne téměř po celém západním pobřeží ostrova Kaua´i, je dech beroucí přírodní úkaz, kde při několika denním treku má člověk skutečně pocit souznění jen s přírodou daleko od lidí…přesto civilizace i zde dává o sobě vědět zvuky výletních vrtulníků, které za stovky dolarů sem vozí turisty, aby si pohled na tu krásu vychutnali co nejlépe z výšky, aniž by se museli několik hodin lopotit po nějaké stezce. Nejméně navštěvované jsou ostrovy Moloka´i a Lana´i, kam je výrazně těžší se dostat, neboť tam plují převážně jen lodě. Naopak nejrušnější je ostrov Hawai´i nebo také Big Island s nejvyšší horou souostroví Mauna Kea a Volcanoes National Parkem a samozřejmě hlavní ostrov souostroví, Oahu s hlavním městem Honolulu.
Ostrov Mau´i nabízí zažít romantický východ slunce u kráteru Haleakala v Červených horách. Ani my ho tedy nechtěli vynechat. Ovšem iluze romantického rána se opět rozplynula už v okamžiku, kdy nám cedule ukazovala, že horní parkoviště je už plné, že máme parkovat v tomto níže položeném. Jít delší kus cesty pěšky by nám nevadilo, ale ta tlačenice lidí zachumlaných do čepič a bund, kteří napjatě očekávali s připravenými fotoaparáty východ slunce, to byl opravdu těžký kalibr. Přímo na kráteru byly samozřejmě k dostání v luxusně zařízeném místním občerstvení i horké nápoje pro zahřátí. Nezbývalo než s tímto davem splynout. I my tak přispěli svými pár desítkami cvaknutí k hromadné smršti znějících spouští, která nastala v okamžiku, kdy bylo možné zahlédnout první záblesk slunečních paprsků. Bláznivá „cvakací show“ se stále přibývajícím sluncem postupně slábla, až konečně téměř oněměla, když slunce bylo celé nahoře. V tu chvíli turisté vzali útokem místní „suvenýr šop“, kde nechali pár dolarů za magnetky, ubrousky či tužky s motivy místní sopky nebo si zakoupili třeba plyšáka ve tvaru místního vulkánu, a pak se opět vydali houfně ke svým autům. Vše se odehrálo pouze v několika málo hodinách, ale nám stačilo i to. Co dodat. Pro nadšence hledající liduprázdná místa uprostřed přírodních krás byla mnohá turistická lákadla Havaje opravdu za trest, i když samotná ta místa krásná bezpochyby byla.
Co jsme si naopak vychutnávali byla setkání s mnohými místními obyvateli, většinou přistěhovalci z asijských zemí. U dvou vietnamských rodin jsme i několik dní bydleli a byla to paráda. Uprostřed pomerančových plantáží na ostrově Kaua´i jako by se svět zastavil v malém rodinném domku farmářů s rustikálním nábytkem v pokojích. Krajkové povlečení na polštářích evokovalo dojem, že je člověk na prázdninách u babičky na venkově. Podobně krásné to bylo na slaměném loži ve stodole rodinného homestaye v horách na Big Islandu, kde sice byla trochu zima, zato místní majitelé původem z Hanoje, nám vedle teplých dek dali i spoustu informací a teplou kávu po ránu.
Každá místní silnice, která nebyla dostatečně široká minimálně na tři auta vedle sebe nebo ještě hůř byla nezpevněná, i když rovná jako stůl, byla dle místních měřítek považována za cestu, kterou lze projet jen na vlastní nebezpečí. Některé cesty dokonce zdobily zákazy jízdy aut 2×2. To nás vždy pobavilo, když jsme si představili jakými auty a jakými silnicemi jsme projížděli ve většině zemí Asie, Afriky či Jižní Ameriky a jak by místní nezpevněná silnice byla určitě tou nejpěknější dálnicí například v Kambodži či Etiopii. Americká měřítka pro americké turisty jsou zkrátka na úplně jiné stupnici. Proto také na betonové stezce k vodopádům, která připomínala naučnou stezku v botanické zahradě se spoustou ukazatelů a samozřejmě zábradlím, byly všude nápisy: POZOR NEBEZPEČNÁ CESTA. Když si člověk po prvních šokujících dnech na tuto formu turismu zvykne, tak se pak většinou u takových cedulí jako „Pozor nebezpečí pádu“ umístěné před třemi krásnými betonovými schůdky, už jen příjemně pobaví. O plážích v turistických střediscích raději zde ani nemá smysl psát, pokud někdo není vyloženě labužník v plážích, kde se jeden deštník opírá o druhý. Naštěstí na mnoha ostrovech se stále dají nalézt i osamocené divoké pláže, kde když člověk stráví pár hodin, tak se alespoň blíží tomu pocitu, že je na „Havaji“. O těchto plážích ale také psát nebudu, a to ze zcela zištných důvodů, aby alespoň těch pár „havajských“ míst na ostrovech ještě zůstalo.
Co dodat závěrem, má cesta na Havaj byla spojená se zahraniční stáží na místní univerzitě, proto jsem měla možnost se sem podívat, aniž jsem platila horentní sumy za letenky a pobyt, a také jsem tak měla i více času to zde poznat, na rozdíl od většiny „dovolenkářů“, které sem lákají cestovky na 12ti denní pobyty. Zažili jsme zde plno hezkých dní, poznali krásná místa, takže jsme pobytem zde rozhodně nic neztratili, leda tak iluzi z dětství o tom, že na Havaji je Havaj.
Text: Jana Wolfová
Foto: Karel Wolf
