Jižní pól 2020 – Lyžařská Expedice
Publikováno: 16. 3. 2020
Téměř před dvěma lety jsme se se synem rozhodli účastnit se lyžařské expedice na jižní pól. Pustili jsme se do více jak rok dlouhé přípravy. Nabrali jsme slušnou fyzickou kondici, dokoupili oblečení a boty, které by odolaly teplotám pod -40 °C, zajistili letenky a po oslavě vánočních svátků v roce 2019 odlétli do Punta Arenas, kde byl sraz našeho týmu.
Vedoucím expedice byl Keith Heger (USA) a kromě nás dvou tvořili tým Dean Attwell (Velká Británie) a Brian Jones (Kanada).
Trénink na expedici
Ve skutečnosti naše cesta započala už na jaře 2019, kdy jsme se pustili do intenzivního každodenního tréninku. Následujících deset měsíců jsme trápili svá těla běháním do kopce, jízdou na rotopedu, nošením batohu do schodů a taháním naložených saní po zahradě. Celý tým se pak sešel na Silvestra 2019 v Punta Arenas, odkud jsme dne 3. ledna přeletěli do Antarktidy, do tábora Union Glacier.
Přílet na Antarktidu
Samotný let v nákladním prostoru ruského letadla Iljušin IL-76 trval čtyři a půl hodiny. Počasí bylo dobré. Teplota zde byla sice kolem -10 °C, ale svítilo sluníčko, které mělo i trochu síly. Kemp je velmi dobře vybaven jak po stránce hygieny a stravování, tak i pro zpříjemnění pobytu při čekání na odlety letadel zajišťujících nejrůznější expedice. Vyzvedli jsme si stan, saně a lyže, a rozdělili stravu na 10 dní. Keith nás instruoval o podmínkách expedice. Všechny odpadky včetně našich tělesných, musíme dovést až na jižní pól, kde nám budou odebrány. Na to jsme dostali speciální igelitové pytle.
S dopravou jsme měli štěstí, hned druhý den po obědě jsme pokračovali malým letadlem na start naší expedice na 89 ° s.š. a přibližně na 87 °v.d. Let trval přes 4 hodiny, včetně tankování benzínu uprostřed Antarktické plošiny. Vyhodili jsme lyže a sáně z letadla, kus od něj odstoupili a pak ve víru sněhu letadlo zmizelo za obzorem. Počasí se však cestou zhoršilo. Pět členů našeho týmu se tak ocitlo samo uprostřed beznadějně pusté planiny, sužováni větrem, ve výšce 3000 mnm, sto dvacet kilometrů od jižního pólu a americké Amundsen – Scottovy polární stanice. Konečně po dlouhých přesunech z Prahy jsme na začátku pochodu k jižnímu pólu. Po půlhodinovém pochodu pro zahřátí jsme postavili svůj první tábor a udělali si večeři. V podstatě to znamená uvést benzinový vařič do chodu a ze sněhu připravit dostatek vařící vody. Náš teploměr ukazoval -25 °C. Rychle jsme se uložili k spánku, je už po půlnoci.
První dny v silných mrazech
Ráno jsme vstali v 7 h, stále je -25 °C. Fouká ale silný vítr a pocitově je tedy -35 °C. Po vydatné snídani jsme si připravili dostatek vody na cestu a sbalili se. V tomto mrazu jde každá práce dost obtížně. Nejprve je třeba uvést vařič do chodu, tedy zamrzlou pumpičkou natlakovat bombu s benzínem, nahřát zapalovač a pokusit se zažehnout plamen. Po přípravě jídla dojde na balení. Co nebylo přes noc ve spacáku, je naprosto zmrzlé. Jen v pracovních rukavicích zbourat stan a připravit saně na cestu. Pak chvíli trpět a snažit se během pochodu oživit ztuhlé prsty. S tímto problémem jsme se potýkali i při každé zastávce, kdy bylo třeba na jídlo nebo fotografování sundat teplé palčáky. Tyto podmínky nás budou provázet všechny další dny.
V 9 h. jsme se vydali na pochod. Vzhledem k nadmořské výšce, a tedy nutné aklimatizaci byl první úsek kratší. Zpočátku každý prudší nebo intenzivnější pohyb výrazně zvedá frekvenci dýchání. Po každých asi 50 minutách je malá přestávka na jídlo a pití. Pokud se jde, tak mráz tolik nevadí, s taháním čtyřicetikilových saní po sněhu, na kterém saně nemají dobrý skluz, je dost práce. Ale jak se zastavíme, je nutné si hned obléci péřovku, jinak hrozí rychlé prochladnutí. Ráno si připravujeme k jídlu většinou polévku nebo porridge, pak dehydrovanou stravu, někdy smaženou slaninu, čaj, kávu. O přestávkách během pochodu se osvědčil špek a salám, čokoláda či energetická tyčinka. Odpoledne ale tato strava připomíná spíš kostku ledu. Problémy jsme neměli s pitím, nápoje v termoskách během dne nezamrzly.
Počasí nám přeje. Vítr se utišil a trochu se oteplilo, a tak jsme najeli na plný program. Tedy 6 až 7 hodin pochodu s přestávkami po 50 minutách. Takto bychom mohli za sedm dní dorazit na jižní pól. V tom případě máme na odlet do Evropy rezervu dvou dní, ale počasí nemusí vydržet a leccos se může přihodit. Na konci každého dne předáváme satelitním telefonem zprávu do centra Polar Explorers, kde ji pak zveřejňují na internetu. Rodina a přátelé tak mají přehled o naší situaci a postupu k cíli. Dvakráte v relaci hovořil i Martin.
Další dny se opět ochladilo až na -29 °C. Díky Deanovi, který vyhloubí každé odpoledne do sněhu úžasnou toaletu, se pro nás hygienické podmínky výrazně zpříjemnily. Vzhledem k vysoké nadmořské výšce a silnému UV záření je nutné lyžovat v brýlích. V případě, že se brýle zamlží a posléze zamrznou, už tak zůstanou po celý den. Není pak přes ně skoro vidět, což je nepříjemné a ztěžuje se orientace i samotný pochod.
Celá cesta k pólu je také psychicky náročná. Na rovné planině jednotvárná, kam oko dohlédne nic jen sníh a to celých 8 dní neustálého pochodu na jih. Na poslední dva dny se navíc ještě zhoršilo počasí. Teplota byla -28 °C a zesílil vítr. Pocitově asi -43 °C. V noci na 11. ledna nasněžilo a ráno byly saně celé zasypané v závěji. Vítr je docela silný, a v něm likvidace tábora a odpolední stavění stanů ubírá poslední síly, prsty omrzají. Ten den jsme se přiblížili o plánovaných 7 námořních mil k pólu, a tak nám na druhý den zbylo už jen posledních 5 mil. To by se dalo urazit i za špatného počasí.
Jižní pól na obzoru
V neděli 12. ledna je docela přijatelné počasí. Svítí sluníčko, vítr se trochu utišil, ale zima je pořád značná. Na obzoru je vidět americká stanice na jižním pólu. Tak dnes dotáhneme saně a po osmidenní námaze už docela opotřebovaná těla, bičovaná větrem a vystavená silnému mrazu, na pól a zde nabereme směr zpět k civilizaci. Do kempu u pólu nám to trvalo ještě 3 hodiny. Pak už přišel dobrý oběd, což byla vítaná změna oproti jednotvárné stravě na osmidenní cestě. Po obědě jsme šli k samotnému pólu, který je od kempu vzdálen asi 0,5 km. Nejprve jsme se fotili u hliníkové koule označující pól pro slavnostní akce, pak u geografického pólu. Ten se vlivem pohybu ledovce posouvá každý rok o 10 m. Měli jsme velkou radost z dosažení cíle, i z toho, že už dál nemusíme. Ještě jsme satelitním telefonem zavolali svým blízkým doma. Následovalo obíhání zeměkoule, „jdu na jih, jdu na sever“ a jiné pošetilosti. Po večeři pak přišla na řadu oslava.
Ráno jsme po tři a půlhodinovém letu zpět v táboře Union Glacier. Je zde -8 °C, a je nám docela teplo. Po večeři bylo slavnostní rozloučení a předání certifikátů. Následující den jsme odletěli do Punta Arenas, zpět do civilizace. Čekala nás obnova hygieny v horké koupeli, dobrá snídaně v hotelu, teplo a spojení se světem.
Text a foto: Zdeněk a Martin Chvojovi
- https://mch.travel.blog/trips/
- https://www.facebook.com/MCH.CZ
