MAROKO – ta pravá arabárna
Publikováno: 23. 2. 2015
Potomci berberů, moderní Arabové, přeslazený mátový čaj, vysoké hory, hluboká údolí, divotvorná poušť, islámská architektura, tepající mediny či maso vařící se v tajina hrnci … to vše je dnešní Maroko, součást bájného severoafrického Maghrebu. Země omývána oceánem i mořem, země na pomezí Afriky a Evropy, země plně ponořena do arabské atmosféry …
Trajekt ze španělského pobřeží hladce připlul k marockým břehům v Tangeru jedno horkem nasáklé odpoledne. Za zvuků berberských bubnů a volání muezzina začínalo naše marocké dobrodružství uprostřed muslimského svátku Ramadán. Sever Maroka je hornatý. Pohoří Ríf zde ukrývá turistické cíle, města Tetouan či Chefchaouen. Bělostná města s modravými doplňky krčící se pod kopci pohoří, které je světoznámé pěstováním konopí, pokuřující se pod názvem „kíf“. Každý tudy projíždějící cizinec se tak stává potencionálním zákazníkem, kuřákem … ve snaze se vyhnout problémům raději míříme na jih do tzv. „královských měst. Právě zde chceme nalézt onu „pravou arabárnu“! Začínáme studovat jízdní řády místní autobusové i vlakové dopravy. Jak pak čas nakonec ukáže, zvolili jsme správně, po Maroku jsme pocestovali hlavně místní dopravou, byli jsme pomalejší, ale potkali jsme spoustu lidí, viděli spoustu neopakovatelných pohledů. Nezapomenutelnými se staly babky převážející kozy, tankování nafty s cigaretou na rtech či dohadování se o spropitné našich nakladačů zavazadel do kufru autobusu.
Medinami královských měst
Začínáme v Meknés, které společně s Fésem, Marakkéší a Rabatem tvoří čtveřici tzv. „královských měst“ Maroka. Meknés, město založené již v době nadvlády Římanů je naším prvním setkáním s typickou atmosférou marockých měst. Naším cílem je medina, historická část všech arabských měst, která jako by svou zmateností a nepřehledností předznamenávala mumraj, který nás čeká další den ve Fésu. Mediny všech královských měst tepou denním životem řemeslníků, obchodníků a nákupčích po stovky let. Jakoby se tu zastavil čas. Prodíráme se mezi místními pospíchajícími za svými povinnostmi. Vnímáme zvuky řemeslnických nástrojů mísící se s pachy tažných oslů, projíždějících mopedů, zpracované kůže či čerstvě upečeného chleba. Je to doslova atak na naše smysly!
Ve Fesu si nakonec raději pronajímáme místního průvodce … radí tak většina průvodců tištěných. Rozhodně jsme neprohloupili, medina je opravdovým zmatkem ulic, uliček a chodeb, v kterých se dá velice snadno ztratit. Dozvídáme se tak něco i o životě v medině, poznáváme náboženská centra, skromně v medině ukrytá, navštěvujeme světoznámou koželužnu. Tou jsme plně pohlceni, je známým faktem, že lidé zde pracují v nelidských podmínkách, kdy po celý den stojí v barvách, kterými barví zvířecí kůže. Výpary z těchto barev vdechují. Většina jich tak žije nepoměrně méně let než jejich vrstevníci. Přesto jim výdělek, který zde dostávají, stojí za to …
Rabat je hlavním městem Maroka. Tepající moderní město, ukrývající ve svém centru nemalou medinu, zbytky královského paláce, nedostavěné mešity i mauzoleum krále Mohameda V., otce současného marockého krále. Město má kouzelnou polohu u Atlantského oceánu, je tak příjemných místem, kde neustále pofukuje příjemný větřík, který sem láka nejen turisty, ale i zástupy z řad surfařů.
V Marakkéši nacházíme světoznámé náměstí Džema el Fna nedaleko mešity Kotoubia. Náměstí vystavěné z oranžových cihel, které je ukázkovým mumrajem zaříkávačů kober, prodejců jídla a čajovníků, je vstupní branou do nevelké, poměrně klidné mediny. Město je východiskem do hor Vysokého Atlasu a pouště … půjčujeme auto a míříme směr východ, za přírodními krásami severní Afriky.
Hory a poušť Maroka
Jako z pohádky se kousek za Marakkéší začíná zvedat pohoří Vysoký Atlas, který odsud pokračuje až na alžírsko-tuniské hranice. Naším cílem je Asni a Imlil, nástupní místa pro výstup na nejvyšší horu Maroka, Džabal Tubkal (4 167 m n. m.). Užili jsme si zde neskutečné bolesti hlavy, protože Marakkéš, odkud jsme vyráželi, je v nadmořské výšce přibližně 500 m n. m. … a my ten den vystoupali do 3 600 m n. m.! Naneštěstí další den napadl metr čerstvého sněhu, a tak jsme na nejvyšší hoře severní Afriky ani nebyli. Přesto jsme v horách zažili neskutečné dva dny, plné slunce, samoty, čerstvého sněhu a úžasných výhledů. Jaký protiklad dním, které nás čekaly … nabrali jsme odsud směr dál na východ, do pouště. Naším cílem bylo Erg Chebbi, místo, které leží jen 10 kilometrů od alžírských hranic a je dokonale ztraceno v písečné poušti. Právě zde se konečně dotýkáme dun Sahary, největší pouště světa. Touláme se mezi dunami, večeříme a nocujeme v kasbě, domu či pevnosti z pálených cihel, kterých je v marocké krajině bezpočet. Zažíváme ten magický okamžik východu a západu slunce v poušti. Její barva se mění s každým dopadnuvším paprskem.
Atmosféra městeček a vesnic v poušti je nezapomenutelná. Jakoby nás přenesla o tisíc let nazpět. Hluk trhů se zvířaty se mísí s puchem pocházejícím z useklých ovčích hlav. Tento stereotyp protne jen rychlé máchnutí plácačky, která se snaží odehnat všudypřítomné mouchy. Na hlavní silnici se válejí právě utkané koberce, aby prošly zátěžovou zkouškou a získaly patinu od kol aut, která tudy projíždějí. V čajovnách sedí bezzubí muži, vypadající jak ošlehaní staříci a popíjejí mátový čaj sladký jako cumel. Co asi řeší, čím se živí? Co tu dělají, když tu není co dělat? Dny se líně táhnou rozžhavenou pouští.
Essaouira, ráj hippíků a surfařů
Z Marakkéše západním směrem dojíždíme již opět autobusem k Atlantskému oceánu. Hrdě tu oceánským vlnám vzdoruje bělostné město Essaouira. Město za hradbami odjakživa vyhledávají volnomyšlenkářští lidé a surfaři. I my zde trávíme volné dny procházením uličkami plnými dřevařských výrobků, přístavem plným rybářů a racků. Poklidně tu trávíme několik hodin na pláži pozorováním surfařů. Čas tu plyne neuvěřitelně pomalu mezi ranním café au lait a kuřetem se švestkami, večeří připravenou v tajina hrnci. Možná tady nás napadne jak skvělé je být tzv. „digitálním nomádem“ s možností řešit svou práci odkudkoli a evropskou zimu přečkat právě zde. Na poznávací zájezd do Maroka, na kterých lze vidět mnohé z výše popsaného, můžete vyrazit i pohodlněji, prostřednictvím českých cestovních kanceláří.
Když se nám vyměřený čas v Maroku naplnil, zabalili jsme batohy a vyrazili opět směrem na sever na trajekt do Evropy. Za zády jsme tak nechali arabskou Afriku, naši první zemi na tomto kontinentě. Kromě spousty fotografií a nezbytných suvenýrů jsme si přivezli to, co nám nikdo nevezme. V uších zvuk bubnů, v srdci atmosféru arabských tržnic, po těle masáž v hammamu v Casablance, v očích pohled na zapadající slunce nad pouští, ve vlasech vítr Atlantiku a v ústech chuť ugrilovaných čerstvě vylovených ryb.
Text: Vladimíra Svitáková; Foto: Karel Wolf
