Kolem Světa

NAMIBIE – africká kráska

Publikováno: 16. 9. 2013

AFRICKÉ LÉTO

Jsme už několikátý den v Namibii. Zvedl se vítr a téměř okamžitě musíme odvrátit tvář před oblakem prachu. Je sucho a prašno, proto naše oblečení je stále zbarvené do červena od místního písku. Jsme už několikátý den v Namibii. Na severu, který patří rudým Himbům, je zrovna horké léto. Rudá země je v žáru slunce ještě rudější než obvykle. O to chladnější jsou rána. Tady v Africe jsou večery chladné, ale vedle opravdu horkého dne se tělu zdají být až mrazivé. Čekáme u silnice až přijde Ega, mladý kluk z nedaleké vesnice, který slíbil, že nám dnes bude průvodcem do nedalekých vesnic. Jenže v Africe člověk nikdy neví, časové plány jsou zde hodně neurčité. Takže ani my nebereme čekání na Ega jako něco jistého a krátíme si to nejisté čekání, zda přijde či nepřijde, focením místních lidí. Někteří se na nás usmívají už zdálky, jiní nevšímavě projdou a nebo, když si všimnou objektivu, odvrací tvář. Obecně jsou ale milí a fotoaparát jim zas tak nevadí. Dokonce se ani nesnaží fotky zpeněžit jako třeba v Etiopii, pokud tedy člověk nefotí vyloženě portréty. Pak ho to stojí nějaký ten dolar nebo čerstvou mrkev z trhu. Nám byla jako platidlo milejší právě ta mrkev, takže jsme jí měli v autě celkem zásobu a místní ženy z ní vždycky byly nadšené.

S MÍSTNÍM UČITELEM

Ega jsme poznali náhodně včera ráno u vodopádu. Spíme ve stanu v kempu na hranicích s Angolou. Stan máme docela blízko řeky. Asi bychom ho měli dál, kdybychom informaci o tom, že často z vody vylézají krokodýli, dostali od správce už včera. Ega k nám  přišel nejprve si procvičit angličtinu a seznámit se. Je to místní mladý učitel. Byl nám natolik sympatický a znalý místní kultury, že jsme se domluvili na druhý den, že nás provede. Po chvíli už vidíme jeho úsměv od ucha k uchu, jak si to vykračuje po silnici přímo k nám. Prý ještě musel něco vyřídit ve škole. Člověk vlastně ani neví, zda přišel brzy nebo pozdě, neboť časový údaj „ráno“ je celkem široký. Takže jsme vlastně spokojení na obou stranách a můžeme vyrazit. Kdyby to takto fungovalo i u nás, tak by se nikdo na nikoho nezlobil, že přišel někam pozdě. Ega si sedl dopředu vedle manžela, který řídil, a spustil dlouhé vyprávění o životě Himbů, jeho škole, rodině atd. Byl hovorný až do té doby, co jsme přijeli do jedné z vesnic. Tam jsme hned u vstupu odevzdali dary pro náčelníka jako byly cukr, olej a nějaké další suroviny, které jsme nakoupili v jediném smíšeném zboží ve městě, když jsme čekali na Ega. Ve vesnici se zdál Ega spíše zamlklý a držel se v pozadí. Asi se necítil úplně ve své kůži navštívit pro něj cizí vesnici a to ještě v době konání svatby. To jsme samozřejmě netušili ani my, že se zúčastníme něčeho tak jedinečného, o to víc jsme byli unešení a rozhlíželi se všude kolem sebe.

V HIMBSKÉ VESNICI

Před kupulovitými chýšemi z hlíny postávaly ženy a děti. Většina z nich byla pomalována červenou hlinkou, které je v Namibii dostatek a asi i proto je to hlavní zkrášovadlo místních žen. Ty si směs červené hlinky a másla mažou po celém těle i vlasech, takže jejich tmavá pleť získá nachový nádech. Děti pobíhaly a radostně na nás pokřikovaly. Některé ženy si nás zvědavě také prohlížely, ale většina byla natolik zaměstnána přípravami na slavnost, že ani neodvrátily tváře od své práce. To bylo pro nás jako balzám na duši. Konečně jsme nebyli středem pozornosti, ale v rámci možností jsme zapadli do dění kolem nás a mohli si tak v klidu povídat s místními a prohlížet si vesnici. Nejkomunikativnější byly děti a místní náčelník. Ten už byl značně ovíněn jejich domácí pálenkou a snažil se přesvědčit svých několik žen, jak krásně zpívá. Ty na nás dělaly posunky, jako že je to starý blázen, tak jasným způsobem, že mi hned proběhlo hlavou, jak jsou ženy a muži všude stejní a člověk ani nemusí znát místní řeč, aby se domluvil. Co mě ale šokovalo, když přivedly dvě dívenky, které měly přes obličej jakýsi závoj z kožených pruhů a představili je nám jako dnešní nevěsty. Jedné bylo stěží osm a druhé tak možná 11 let!!! Ještě větší zděšení jsme zažili, když jsme spatřili ženichy. Jednomu bylo kolem třicítky a druhému bylo určitě přes čtyřicet! Alespoň trochu mě uklidnil Ega slovy, že tato svatba je jen formální, ale společné lóže začnou spolu nevěsta a ženich sdílet až po dosažení čtrnáctého roku nevěsty…no aspoň že tak, v těchto podmínkách je i 14 let jistou úlevou, když vidíte tu malou holčičku vedle vás. Hostina byla ještě divočejší než jsme očekávali.

SVÁTEČNÍ VEČEŘE

Po příjemně stráveném odpoledni přišel čas večeře. K té se podávala již zrána zabitá kráva, jejíž maso se válelo ve špíně na zemi celý den, kdy na něj svítilo slunce a okusovala ho domácí zvířata a mouchy.  Spásný nápad, že naše náboženství nám zakazuje jíst maso, nám zachránilo zcela nepochybně několik dní, které bychom jinak zcela určitě trávili běháním v křečích. Naštěstí na náboženství jako důvod místní nic nenamítali, takže jsme ani nikoho neurazili. Ostatní svatebčané se na maso horlivě vrhli. Bylo tak zčásti uvařené ve špinavé vodě z řeky, nijak neochucené, ale bylo to maso. Maso je pro Himby vzácnost, normálně jedí celý den jen kaši a proto ty flákoty masa zmizely neuvěřitelně rychlým tempem.

HIMBSKÉ ŽENY

U Himbů je zajímavé, jakým způsobem si upravují vlasy. Krom toho, že si do nich vtírají onu směs hlinky a másla, tak se ještě liší způsob úpravy copánků. Pokud má žena copánek spletený dozadu a část hlavy vyholenou, je to známka toho, že je již vdaná. Pokud má vlasy naopak zčesané do čela často i přes oči, je ještě svobodná. Muži i z okolních vesnic tak hned při prvním pohledu na ženu procházející kolem vědí, zda se o ni mohou ucházet či nikoliv.

SVATBA U HIMBŮ

Svatba je pro Himby značně finančně nákladnou záležitostí. Tady neexistují žádné možnosti půjček či úvěrů od bank jako u nás, tady zkrátka ženich buď dostatečný počet krav ke sňatku má nebo nemá. Proto také ženichové bývají staršího věku, kdy už si většinou potřebný počet krav pro nevěstu dokážou zajistit. Ega nám řekl, že on se ženit nemůže, protože na „něco tak drahého“ zkrátka ještě nemá.

AFRICKÁ KRÁSKA

Ta tvrdost a surovost místního života je ve své podstatě romantická. Žádné náhražky ničeho, vše ve své původní podobě, upřímná radost i vztek. To je ale pohled zvenčí, pokud člověk tudy jenom projíždí. Pokud by tu však žil, rozhodně ten život pro místní nikterak romantický není. Je to tvrdá dřina, surovost a chudoba. Děti s nafouklými bříšky z jednotvárné stravy, ženy s vytahanými ňadry od kojení často i desátého dítěte a hubení šlachovití muži s dřevěnými tyčemi u svých stád. Přesto tito lidé mají úsměv na rtech, nezažili válku jako lidé v jiných afrických zemí a je to znát právě na jejich optimismu. I tato pohodová atmosféra je jedním z důvodů proč vážit cestu přes půl světa, neboť Namibie, které se právem přezdívá africká kráska, rozhodně stojí zato.

Text: Jana Wolfová, foto: Karel Wolf