Rok, kdy jsem chtěl být doma

Když jsem se v létě 2016 vracel z expedice na K2 v Pákistánu, zařekl jsem se, že budu v následujícím roce trávit co nejvíc času s rodinou, a budu tedy méně cestovat sám. Opravdu jsem se o to snažil, jenomže se to tak nějak semlelo, a jak už to bývá, nakonec dopadlo všechno jinak a já jsem v roce, který měl patřit výhradně rodině, viděl hned šest ze sedmi světových kontinentů. Všechny ty cesty byly krátké a dvě z nich dokonce skutečně splnily můj cíl - byl jsem s rodinou, anebo s její částí. A tak budu krátce vyprávět nejen o vernisáži v New Yorku a o výstupu na Kilimandžáro, ale také o putování za původními amazonskými indiány Waorani do Ekvádoru, o plachtění na slavné lodi Pangea kolem australských břehů a pak také o nejnáročnější cestě vůbec - o cestě za mořem s našimi dětmi. Pokud byste v tomto pelmelu hledali nějakou červenou nitku či oslí můstek… věřte, že jich je hned několik. Například to, že to všechno byla vlastně strašná prdel.