Příběhy kanadských hor
Publikováno: 3. 3. 2016
V horách na západě Kanady jsem strávila skoro celý rok 2015 a během té doby jsem se vyškrábala na desítky vrcholů hor, přeplavala několik jezer, některá i v zimě. Skočila jsem ze zamrzlého vodopádu, v hlubokých lesích objevila ukryté horké prameny, kempovala pod kanadským Matterhornem, bydlela na samotě pod ledovcem. Na zahradě se potkávala s wapiti jeleny, a na horských toulkách s černými a grizzly medvědy, chytala lososy a zažila jedno neuvěřitelné zvířecí setkání.
KDO JE MARTINA GEBAROVSKÁ:
Martina Gebarovská po „nudné“ práci u filmu plné městského stereotypu se rozhodla podat výpověď a odjet do světa s jednosměrnou letenkou. Delší čas strávila na Novém Zélandu a pak v Kanadě. Ze svého několikaměsíčního pobytu v kanadské divočině vybere ty nejsilnější příběhy a zážitky, které představí na festivalu KOLEM SVĚTA v Praze dne 12.3.2016 v Národním domě na Smíchově. Její životní rytmus můžete sledovat prostřednictvím jejího blogu Dreaming & Wondering.
Sledovat polární záři z kadibudky? Na mrazivém severu Kanady v Severozápadních teritoriích si člověk zkusí skoro všechno.
V lednu 2016 jsem se upsala na dva měsíce dobrovolnictví v eko lodge uprostřed divočiny. Unikátní místo postavené z naplaveného dřeva na břehu jezera Blachford. Skok od Velkého Otročího jezera – desátého nejrozlehlejšího jezera na světě. Jediný způsob, jak se sem v zimě dostat, je buď malým letadlem, které přistává na zamrzlém jezeře, nebo na sněžném skútru. To ale trvá 5 hodin a při průměrných -40 je to o omrzliny, takže si málokdo troufne.
Projekt jsem někdy před rokem našla přes organizaci Workaway a od té doby mě to na sever neuvěřitelně táhlo. Ledové pláně, polární lišky a záře, sněžnice a skútry, rybaření na dírkách a stavění iglú, a neposledně pravá kanadská divočina.
Domovem se mi stal stan s podsadou a kamny, která mi v noci doslova zachraňují kůži. Budík mám každý den nastavený na 3.30 ráno. Na zatopení. Jinak bych se ráno s velikou pravděpodobností probudila s rampouchem na nosu a kluzištěm na podlaze.
Je nás tu 14 dobrovolníků a tři stálí zaměstnanci (manažer, kuchař a technik všeuměl). Za jídlo a bydlení pracujeme cca 5-6 hodin denně, 6 dnů v týdnu. Někdy méně, někdy více, záleží na tom, co je třeba udělat.
Já mám každé ráno na starosti čerpání vody – naložit na skútr pumpu, vrták, hadice, svézt to dolů, vyvrtat díru do ledu, napojit hadice, zapnout pumpu, naplnit nádrž ve srubu. Vše pokud možno v rychlém tempu, aby voda v hadicích nezamrzla. I když rychlé tempo je tu trošku relativní pojem, jelikož na sobě máte těžké vrstvy oblečení a tříkilové boty. Rychlé tempo kosmonautovo.
Dopoledne s týmem třech dalších lidí navážíme dřevo na skútrech, řežeme a sekáme, třísky lítají. Po obědě učím hosty jak na běžky či sněžnice, a vyrážíme na některou 2-10 km tras do okolních jezer a lesů. Někdy vymetám komíny, uklízím kadibudky či sbírám pryskyřici ze smrků, ze které vaříme krém na ruce. Fotím propagační fotky pro web, PR a social media, studuji kanadskou přírodu, abych byla dobrým průvodcem a pálím hranice v létě pokácených stromů.
Když máme volno, hrajeme hokej, rybaříme, bobujeme, stavíme iglú a propadáme gamblerství (oblíbený crib). Celkem i dost spíme, protože zima a manuální práce jednoho vyčerpá.
Téměř každou jasnou noc se po obloze roztančí polární záře. Někdy je to tanec divoký, plný barev a pohybů, někdy to spíš připomíná pomalý waltz s jemnými stužkami zelené. Postupem času už polární září musíte začít trošku ignorovat, jinak byste se nevyspali. A v noci za sebou tu kadibudku fakt nezavírám. Ono taky co je krásnějšího, než sedět relativně v teple a pozorovat tu nejkrásnější show, jakou na té naší planetě máme.
