Vietnam jako z Avatara
Publikováno: 18. 1. 2018
Měsíční putování Vietnamem nám dovolilo poznat dvě místa, kde se oči neuměly odtrhnout od toho, co vidí a srdce plesalo radostí nad tím, v jaké pohádkové krajině se ocitáme.
Prvním poznaným místem byl Halong Bay, který je na seznamu UNESCO. Strávit na palubě lodi den a noc v takových místech, patří mezi zážitky, na které člověk nezapomene. Zejména když jsme takovou plavbu zakončili na Štědrý den tím, že jsme nasedli s dvěma Santa piloty do vyhlídkového letadla a uviděli tu nádheru ještě z ptačí perspektivy. Druhým zážitkem jsou hory na severu země. Tam nám 3denní cesta na skútru s celkem 340 km po úžasných horských serpentinách ukázala ráj na zemi spojený s tvrdým životem místních kmenů. A co zůstalo zaznamenáno v našem cestovatelském deníčku?
Večer v Hanoji nastupujeme do sleeping busu směr Ha Giang. Že nejede na čas, nás už nijak neudivuje. Zázračně ale vždycky dorážíme do místa určení v čase, který očekáváme. Tentokrát 3:30 ráno. Prosíme stevarda, aby nás vyhodili u hotelu, kde se ráno sejdeme s naším průvodcem. Děje se tak a my v hotelu škemráme ještě o pokoj, abychom načerpali síly každou možnou minutou spánku. Snídaně v hotelu neexistuje, jdeme lovit do města, kde nám anglicky nikdo nerozumí. Náš průvodce King Kong nás netrpělivě očekává a vyrážíme na cestu. Zprvu zlehka, seznamujeme se s naším dvoukolým parťákem. Brázdíme silnici ven z města a zastavujeme ve vesničce před stoupáním do hor na šálek vietnamského čaje s místní pochoutkou v podobě placky s oříšky a medem. Seznámím se ještě se záchodem. Co vidím, už je pro mě místním standardem, na který si zvykám.
Stoupání směrem Quán Ba začíná. Nádherné scenérie se nám otevírají s každou další zatáčkou. Ruku v ruce s tím také klesá teplota. Prosincové počasí nic extra teplého, je pod mrakem, ale naštěstí neprší. Rozehřejí nás až schody, které šplháme na vyhlídku v Quán Ba. Tam lapám po dechu výhledem, netušíc že mě v dalších dnech čeká ještě něco víc avatarského. Když komentujeme dva kopce před nám připomínající prsa, King Kong hned vypráví historku, která se k nim váže. Na všechno tu mají veselý příběh, asi je to národ s velkou fantazií, říkám si.
Brzy dorážíme do městečka, kde se posilníme pořádným vietnamským jídlem zakončeným nějak už typicky mandarinkou a několika minišálky vietnamského čaje. Pak naše jízda směřuje do zapadlé vesničky, kam se musíme prohrabat neskutečně bahnitou cestou. Dnešní den končí mezi lidmi kmene Red Zao. Je tu takový klid. Vítají nás s úsměvem ve svém typickém černém oblečení, muži s vtipnou čepičkou na hlavě a ženy se zdobenou čelenkou. King Kong nám seznamuje s místem. Dostáváme se také do lázní, které se rozhodneme okusit na vlastní kůži. Po celodenní jízdě jsme promrzlí na kost. Vietnamské spa v podobě sudu s teplou vodou ovoněnou místní bylinkovou směsí tak přijde vhod.
První dojem, že lezeme do vody od bramborových slupek, rychle odezní a my jsme vděčni za to, co máme. Po lázni usedáme s rodinou k večeři. Hostina všech lahůdek v podobě masa, zeleniny, tofu, jarních rolek je uprostřed stolu. Hlava rodiny rozlévá cosi, o čem tvrdí, že je rýžové víno, ale to jen proto, že nezná anglický výraz pro pálenku. Žádný čajíček to není, jak vždy bylo ukotveno v mých představách. A když máme dnes ten Silvestr, vytahujeme my naši cestovní medicínu v podobě Slivovice, ať ti místní vědí, co se pije v naší krásné zemi. Otec rodiny i náš průvodce uznale pokývou hlavou, načež otec jako odvetu vytahuje další láhev. Tentokrát s kukuřičným „vínem“, které je ještě silnější než to rýžové. Velmi brzy padáme do postele ve značně veselé náladě.
Do kolen jdu ráno, když nám pan domácí podává naši láhev od Slivovice naplněnou kukuřičným vínem alias happy water, jak zde alkohol nazývají, na naše další cesty. Přípitek po vietnamsku vyslovovaný tuk suk qué si budeme ještě dlouho pamatovat… Takhle vesele začala naše cesta do hor. Zpátky se vracíme obohaceni o mnohé zážitky i uvědomění. A také s jedním důležitým poselstvím. Tohle místo je tak fascinující, že chtít ho navštívit v průběhu zimy je bláznovství. Výhled nám kazila mlha, rýžová políčka zela prázdnotou a bez podvlíkaček a rukavic bychom to nezvládli. Kdo s námi vyrazí na podzim?
Text a foto: Pavel Tošovský a Iva Smolíková
